Pod pojmem světlotisk se rozumí skutečná tisková technika, nikoliv planografické rozmnožování např. plánů kopírováním, kterému se u nás nesprávně někdy říká světlotisk. Při pravém světlotisku se tiskne z tiskových forem vyrobených z rovného tlustého skla. Na nich je nanesena vrstva chromované želatiny, do níž byl po jejím usušení vykopírován fotografický tónový negativ. Po vyvolání vodou musí zůstat vrstva želatiny zbotnalá a na netisknoucích místech vlhká. Tuto techniku u nás zdokonalil Jakub Husník (1837-1916) v roce 1868. Vycházel ze známých účinků světla na chromované koloidy. Na světlem vytvrzených místech přijímá želatina barvu, kdežto na místech vodou zbotnalých ji odpuzuje. Světlotisk se proto považuje za tisk plochy, protože tisková forma nemá viditelný a tiskově působící reliéf. Při kopii se neužívá sítě, takže podání tisku se velmi podobá fotografii. Má jemné zrno, jež se tvoří v želatině během jejího sušení na skle. Využití tohoto zrna je podstatou Husníkova světlotisku. Životnost tiskové formy je omezena (asi do 1 000 výtisků), jelikož se tiskne přímo z želatiny. Tisk byl pomalý, jako u starých kamenolisů s ručním nakládáním. Výhodou bylo, že uchovává nejjemnější detaily předlohy a negativu. Je to ilustrační technika, spíše výtvarná. Proto se světlotisk tak nerozšířil jako hlubotisk nebo ofsetová tisková technika [1, 3].