Bakalářská práce: Historie tisku map


  1. Domů

  2. Úvod

  3. Tiskové techniky

  4. Nejstarší způsoby tisku

  5. Mapy našeho území

  6. Reprodukce technických map velkých měřítek

  7. Závěr

  8. Literatura


Litografie

Litografie (z řeč. lithos - kámen, grafem - psát) čili tisk z kamene, kamenotisk používá tiskové formy bez jakéhokoli reliéfu, vystouplého či vyhloubeného. Tisknoucí i netisknoucí prvky jsou v jedné rovině. Proto se tato technika řadí do skupiny tisk z plochy. Její podstatou je vyhlazený kámen, druh solenhofenského vápence (těží se v Bavorsku) [1, 3].

Obr. 8Litografie (1 - papír, 2 - tlakový válec) [11]

Litografie (1 - papír, 2 - tlakový válec) [11]

Vynálezcem litografie je pražský rodák německé národnosti Alois Senefelder (nar. 1771, zemřel 1834 v Mnichově). Vynález nazval "chemický tisk". A. Senefelder musel nejdříve poznat vlastnosti kamenné desky solenhofenského vápence, kterého používal původně jen pro třídění barev. Dosáhl konečného úspěchu. Zdokonal svůj objev a vymyslel i zkonstruoval celou řadu zařízení, z nichž některé dodnes používáme. Důkladně svůj vynález také popsal a vytvořil první návod o užití litografie (obr. 8). práce s litografickým kamenem rozdělujeme na dvě hlavní skupiny. Práci na povrchu kamene a práci do hloubky kamene. Práce byla prováděna rytinou nebo leptáním. Katastrální mapy se nejdříve obnovovaly rytinou do kovu a pak byly tvořeny prací na povrchu kamene, tedy tiskem z plochy.

Princip litografie spočívá v přenesení kresby, písma či obrazu mastnou tuší. Takto namaštěná místa přijímají mastnou tiskovou barvu (pro kresbu litografická tuš). Právě litografický vápenec má ojedinělé vlastnosti a přijímá mastnou barvu, která se v něm udrží. Protože by se barva rozšiřovala i do stran, provádělo se ustálení tím, že se kámen leptal slabým roztokem arabské klovatiny a 2% - 5% roztokem kyseliny dusičné nebo fosforové. Roztok vnikal do kamene a docházelo k uzavření pórů po zaschnutí. Poté se kámen namočil vodou, a tak se litografický kámen mohl naválet mastnou tiskařskou barvou, která se zachytila pouze v místech původní mastné kresby. Princip tisku tedy spočíval na vzájemném odpuzování mastnoty a vody. Voda se neudržela na místech mastné kresby a mastná tiskařská barva na vlhkých místech. Z naváleného kamene tiskař přenášel barvu přímým tiskem na papír [1, 3].

Litografický kámen

Kámen, který byl použit při tisku z plochy, je jemnozrnný vápenec uhličitý, který se láme v Solenhofenu v Bavorsku. Nacházejí se i jiná naleziště tohoto vápence, ale bohužel už není vápenec stejné kvality a není tak vhodný pro tisk. Vhodný kámen pro tisk je homogenní, tvrdý vápenec bez vápenných skvrn nebo žil. Skvrny a žíly by překážely ve zhotovení kresby, měly by vliv také na kvalitu tisku. Kameny barvy žluté jsou měkčí a hodí se více k práci na povrchu kamene. Pro práce jemnější i pro rytinu se vybíraly kameny světlešedé až bílé, které jsou svojí vlastností vhodnější - jsou tvrdší a velmi dobré kvality.

Tiskovou formu tvoří kamenná deska, která bývá u velkých formátů i přes 10 cm tlustá. Často se slepuje ze dvou druhů kamene. Strojové desky velkých formátů byly velmi těžké, např. u formátu kolem 80 cm × 120 cm vážily přes 150 kg. Na mapy bylo potřeba používat velkých kamenů o rozměrech cca 70 cm × 80 cm o tloušťce 15 cm. Váha takového kamene byla cca 200 kg. Nový kámen bylo nutno přebrousit a přeleptat roztokem leptadla v gumě před samotným tiskem. Nebezpečí prasknutí kamene mohlo poškodit celou práci, a tak byl litografický kámen nahrazen kovovými deskami. Hlavními materiály desek byl zinek a hliník. Kovové desky se také před samotným tiskem musely upravit. Správné vlastnosti byly dodány broušením a zrněním. Kovové desky jsou vhodnější z důvodů váhy, nerozbitnosti, cenou [3]. Litografické kameny i kovové desky se dají znovu použít po odstranění kresby. Kresba je odstraněna broušením na brousících strojích. K odstranění vrstvy kamene, která byla leptána, je potřeba broušení a leptání. K zrnění kamenů se používal skelný, porcelánový nebo křemičitý písek za přítomnosti vody. Nejdřív se použil hrubý písek, pak stále jemnější až nakonec pro jemné broušení byla použita pemza.

Materiál

Na litografický kámen se kreslilo mastnou litografickou tuší nebo autografickým inkoustem, případně mastnou litografickou křídou. Tuše, které byly v litografii používány, musely mít dvě základní vlastnosti: první z nich byla schopnost dobře plynout z pera a nerozpíjet se v čáře. Druhou významnou vlastností litografické tuše bylo chemické působení na kámen. Tuš je mastná a chrání místa kresby před zaleptáním, které má působit jen na kresbou nekrytou část povrchu kamene. Netisknoucí místa byla navlhčena vodou. Tuš obsahovala neutrální barvivo (saze), mastnotu (lůj), prostředek, který dodával směsi hustotu (vosk, pryskyřice), prostředek, který podporoval rozpustnost ostatních látek ve vodě (marseillské mýdlo). Autografické papíry byly preparovány třemi vrstvami želatiny, postupně nanesenými, jednou vrstvou škrobu a gumigutou. Inkoust snadno přenesený z papíru na kámen působil na jeho povrchu stejným způsobem jako litografická tuš, použitá přímo ke kresbě na kámen. Výhodou je, že na papír je možno nakreslit obraz v normální nepřevrácené poloze, ale při kresbě přímo na kámen, bylo nutno kreslit zrcadlově, aby přímé otisky byly čitelné.

Litografická křída je v tyčinkovém tvaru. Musí být mastná, ale i dost tvrdá, aby se teplem ruky nerozpouštěla. Pracovalo se s ní na hrubě zrněných kamenech [1, 3]. Kresbu na kameni, či autografickém papíru, prováděl litograf různými druhy per, buď pery litografickými s tvrdou pružnou špičkou, nebo pery nálevkovými. Opravy se prováděly škrabkami a rydly. K nanášení tuše na vykrývání ploch se používaly štětce buď z chlupů tchořích, nebo kuních. K drobnému nářadí litografa patří i třecí misky a lupy.

Práce s litografickým kamenem

Zhotovení kresby na kámen litografickou tuší nevytvářelo ještě podmínky pro tisk. Před vlastním tiskem se kresba musela ustálit zaleptáním povrchu kamene. Nejde o hluboké leptání. Jeho důvodem bylo zajistit povrchu kamene, v místech kde nebyl kryt mastnou tuší, schopnost přijímat vodu. Kyselina kabinová za přítomnosti kyseliny dusičné se působením vápna mění ve sloučeniny kyseliny metarabinové, které vodou bobtnají a udržují vlhkost. Pokud bylo nutno provádět opravy nebo kresbu doplnit, zvrátil se účinek leptání potřením slabým roztokem kyseliny citronové nebo octové. Tímto procesem dostal opět povrch kamene schopnost přijímat mastnou barvu. Stejně působí i koncentrovaný roztok kamence. Před tiskem je zvýšena trvanlivost kresby vymytím asfaltovou tinkturou, takže se kresby součastně mastí i vymývají [3].

Kamenotisk se prováděl na kamenotiskařských lisech tím, že se litografický kámen upevnil na pojízdný vozík lisu. Papír určený k tisku se kladl na povrch kamene, takže přicházel přímo do styku s barvou naválenou před tím ručně na připravenou mastnou kresbu. Na tiskový papír se naložily ještě další archy k zajištění pružného tlaku. Navrch byla položena silná lepenka. Vozík i s kamenem a naloženým papírem podjel pod tzv. "tříčem", přičemž se vyvinul tlak dostatečný k přenesení barvy z kamene na papír. Pro další otisky bylo třeba celý postup opakovat. Práce byla namáhavá a zhotovení většího počtu otisků trvalo poměrně dlouhou dobu.

Pro tisk větších a velkých nákladů nebylo možné pracovat na lisech tříčových z důvodu zdlouhavé práce. Byly vyrobeny stroje s motorovým pohonem a většina prací na nich zautomatizována. Na navalování barvy a vlhčení kamene se používala soustava válců barvících a vlhčících. Veškeré pohyby stroje se děly motorovým pohonem, ale nakládání bylo ruční. Na takových strojích se pak dříve tiskly z kamene i velké náklady map a atlasů. Ještě nedávno byly tyto rychlolisy používány pro tisk velkých nákladů. Pokud se na kameni připravoval tisk jednobarevný, hlavně pokud šlo o kresbu pérovou, nelišila se tato práce moc od kreslení na papír. Většinu map je třeba reprodukovat vícebarevným tiskem. U mnohých reprodukcí map bylo použito více jak deset barev pro tisk. Na mapách geologických nalezneme i třicet různých barevných odstínů. Barvy jsou použity u map, aby se rozlišily od sebe různé předměty měření (např. dráhy od polohopisu), nebo aby byly od sebe rozlišeny plochy různého významu (vrstvy různých výšek, území států, …). Barvy u map musely být dobře odstupňovány, musely být jasné, aby na první pohled bylo vidět potřebného rozlišení ploch i čar. Nepoužívaly se tedy tří nebo čtyřbarevné fotografie, ale tiskla se samostatně každá barva ze značného počtu tiskových desek. To platilo jen u map, kde není počet barev příliš vysoký a kde to charakter mapy opravdu vyžadoval a kde nebylo některých barev možno dosáhnout kombinací, aniž by se snížila kvalita mapy.

U map s menším počtem barev stačila kresba s čárami a pokládání ploch tuší. Základní barva se vykreslila samostatně na kameni nebo kovu tuší nebo se přenesla s autografického papíru. Kresba především základní kontury se přetiskla nemastnou barvou na další tiskové kameny. Vytvořily se tak tzv. "obtahy". Do obtahu byly doplněny příslušné plochy tuší, pro každou barvu zvlášť na jednotlivém samotném kameni. Vzniklo několik tiskových desek, na každé z nich byla tuší vyplněná jen ta plocha, která měla být tištěná v příslušné barvě. Z tiskových desek se pak postupně tiskla barva za barvou. Správnost soutisku byla zajištěna značkami (křížky) na všech tiskových deskách [3]. U mnohobarevných map byla větší potřeba vyjádřit více tónu s menším počtem tiskových desek. Díky tomu vzniklo více litografických technik. Základním principem bylo vyjádření různých tónů pomocí rastrů. Barva v ploše se jevila např. jako tečkovaná. Prosvítající papír zesvětluje barvu a vytváří jiný tón, než jaký má stejná barva, kryjící papír v plné ploše. Dalšího odsupňování šlo docílit použitím rastru křížového nebo rastrů různé hustoty, nebo tiskem rastru přes plochu jiné barvy kombinací různých barev. Tímto způsobem šlo dosáhnout velkého množství kombinací různých barevných tónů, i když se tiskne z menšího počtu tiskových desek. Princip je poměrně jednoduchý, vytvoření už obtížnější. Velké plochy se nemohly ručně vyplnit takovými rastry - ať bodovými nebo čárkovanými (linkováním nebo tečkováním). K tomuto účelu byly vyrobeny tečkovací stroje, kterými bylo možno pokrýt velké množství plochy tečkami různých hustot. Díky hustotě puntíku se barva projevila různě sytými tóny místo jedné barvy. Části tištěné plnou plochou se jevily nejtmavěji a části s hustými tečkami světleji.

U map se používaly jednodušší metody než práce s tečkovacími stroji. Avšak výsledek byl stejný. Rastr se přenášel na tiskovou desku pomocí "tangyr". Tj. v rámečku napnutá želatinová folie s reliéfním vytlačeným vzorem, který může být složen buď z bodů, nebo linek různé hustoty. Na folii byla naválena lehce přetisková barva, která se lehkým přitlačením válečku, přenesla na tiskovou desku (obtah). Před předtisknutím vzoru tangyry na desku se muselo zajistit, aby rastr byl jen na ploše, která byla určena k tisku. Před přiložením tangyry se provedlo vykrývání. Plochy v okolí, které neměly mít rastr, se pokryly vrstvičkou zabarveného roztoku arabské klovatiny, která vytvořila nad těmito plochami ochrannou vrstvu. Pak se přiložila tangyra a nechala se zaschnout. Potom se umyla plocha, vrstva arabské klovatiny se rozpustila a s ní se odstranil i rastr, který byl na jejím povrchu. Tam, kde barva rastru zůstala na kameni či kovu, zůstala beze změny. Takto je možno postupným střídavým vykrýváním, přikládáním tangyr a smýváním ochranné vrstvy, vytvořit na tiskové desce všechny potřebné tóny. Předpokladem je použití plochy, rastru jednoduchého a křížového pro každou tiskovou desku. Tak lze vyjádřit i mnohobarevné předlohy.

Lepšího výsledku lze docílit kopírováním rastrů z filmů ve fotolitografii nebo použitím leptaných filmů. Litografie pomocí tangyr se dělala také na umělé hmotě astralonu. Šlo o stejný princip různě hustých bodů nebo linek [3].

Uplatnění litografie

Litografie se uplatňovala převážně v 2. polovině 19. století jako ilustrační technika, která doplňovala knihtisk. Tiskové formy se zhotovovaly ručně, později - po objevení fotografie a světlocitných vrstev vhodných ke kopírování - vznikla fotolitografie, která umožnila vyrábět tiskové formy fotomechanickou cestou. Tisk z kamene byl pomalý, manipulace s těžkými kamennými formami byla namáhaná, pokus dát kamenům válcovou formu neuspěl, a tak litografie postupně vymizela a byla nahrazena technikou ofsetovou. Litografie se ještě donedávna používala jako umělecká technika, kde umělec vytvořil ručně na povrchu kamene obraz a z něhož na ručním lisu zhotovil otisky, původní litografické listy. Jejich počet je omezen životností tiskové formy. Průmyslové upotřebení má kamenotisk jen pro některé zvláštní účely, např. při výrobě malých nákladů obtisků. [1, 2, 3].

Tisk map byl ovšem vyřešen jen z části, neboť se kresba stále musela přenášet na tiskovou desku ručně nebo pantografem. Právě v 19. století díky vývoji v oblasti fotografického přenosu obrazu se kamenotisk používal k rozmnožování katastrálních map. Vytvořila se stranově obrácená tisková forma listu katastrální mapy. Přenášení obrazu bylo nutno věnovat maximální péči, aby se reprodukčním postupem nezhoršila kvalita obsahu velice dokonalé mapy, za kterou je možno v daném období katastrální mapu považovat. Díky úsilí kartografů se postupnými reambulancemi udržela kvalita katastrální mapy (obr. 10). Plány a mapy kreslil litograf podle předlohy, kterou přenesl na povrch litografického kamene pomocí kopírovacího papíru s nemastným práškem, kreslícím perem mastnou tuší na hladký povrch kamene [3].

Obr. 10 Litografický kámen a obtisk [15]

Obr. 10 Litografický kámen a obtisk [15]