MaK

Stabilní katastr - Měřické práce a tvorba katastrální mapy

Úvod || Kartografické zobrazení || Geodetické základy || Klad mapových listů || Měřické práce || Zpět historie

Měřické práce a tvorba katastrální mapy

Provádění měřických prací a metoda tvorby katastrální mapy byla pevně stanovena měřickou instrukcí z roku 1824, jež je výsledkem úprav a doplňků prozatímní instrukce z roku 1818. Původní název v němčině zněl "Instruktion zur Ausfuhrung der zum Behufe des Allerhosten Patentes von 23.12.1817 angeordneten LandesVermessung" tzn. v překladu "Instrukce k provedení zemského vyměřování nařízeného nejvyšším patentem ze dne 23.12.1817". Aktualizovaná a částečně přepracovaná instrukce byla vydána až v roce1865 a je známa pod názvem "Instrukce z roku 186".

V českých zemích probíhalo podrobné měření v letech 1826 - 1830, na čas bylo přerušeno a pokračovalo dál od roku 1837 do roku 1843. Na území Moravy a Slezska se podrobné měření uskutečnilo v letech 1824 - 1830 s tříletou přestávkou a pokračovalo se pak v letech 1833 - 1836.
Bezprostředně po zaměření a výpočtech katastrální triangulace v ucelených lokalitách se přistoupilo ke kompletnímu podrobnému mapování. Nebudeme se zde zmiňovat o pracích, které vyústily v sestavení písemného operátu (parcelní protokol, seznam obytných budov, výkazy o upotřebení půdy, abecední seznamy, pozemkové archy). Toto je náplní předmětu Katastr nemovitostí. Jen dobrá znalost vzniku a údržby původní katastrální mapy v sáhové měřítku může přispět ke kvalitnímu provádění zeměměřických činností pro účely katastru a hlavně k promyšlenému a věcně správnému postupu při obnově katastrálního operátu přepracováním SGI (souboru geodetických informací).

V první fází se zjišťoval , označoval a popisoval průběh hranic katastrálních obcí. S výhodou byly využity popisy a většinou i označení hranic obcí z měření pro josefský katastr. Náčrtek průběhu hranice obce se vyznačoval do triangulačního listu, současně s očíslováním hraničních znaků.
Instrukce stanovila rovněž předměty měření, mezi něž patří hranice katastrální obce, hranice jednotlivých parcel pozemkových a stavebních, hranice železničních těles, silnice, vodstvo a specielně vybrané objekty, jako např. boží muka, křížky, mostky spod.

Podobně jako dnes, se provádělo šetření, při němž se, mimo jiné, označovaly hranice pozemků dřevěnými kolíky, které se postupně číslovaly, aby při vlastním měření nedošlo ke zbytečným omylům. V zastavěné části se označovala jen průčelí budov, uvnitř jen body, které mohly být využity při dalším měření. Vzájemná poloha vykolíkovaných bodů se vyznačovala do polních náčrtků (skica). Jeden náčrtek tvořil přibližně 1/4 sekčního listu a obsahoval jednak čísla kolíků,dále délkové míry pro stanovení polohy bodů, které nebyly vykolíkovány a obsahoval také trigonometrické body, jež padly do sekce.

Ještě před podrobným měřením si rozvrhl pověřený geometr zhruba trojúhelníkovou sít' měřických bodů, u níž délka stran neměla překročit 200 sáhů. Během této práce si musel kontrolním zaměřením ověřit, zda poloha bodů trigonometrické sítě v sekčním listu odpovídá skutečné poloze v terénu a pak teprve mohl určit doplňující sít' měřických bodů zpravidla grafickým protínáním vpřed, nebo vyjímečně rajonem.
V případě, že celý geodetický podklad, nazvěme ho dnešní terminologií polohové bodové pole, byl spolehlivý, přistoupilo se k podrobnému měření.

Celá sekce se rozdělila na "hony" vhodné velikostí, u nichž bylo možné zaměřit většinu vykolíkovaných bodů z jednoho stanoviska. Měření se provádělo metodou měřického stolu, tedy metodou grafickou, postupným protínáním ze dvou stanovisek a pokud se vyskytl někde neurčitý průsečík, provedlo se ještě určení kontrolní. U řemenových parcel bylo povoleno měřit šířky na příčných lomech řetězcem, protože většinou tyto lomy ležely téměř v na přímce. U lesních komplexů se aplikovaly tři základní postupy:

a) měření po obvodě bez buzoly - postupné rajonování (pracném, náročné na pečlivost)
b) měření s buzolou - měření ob stanovisko (azimuty na obě strany, délky řetězcem)
c) postupné protínání ze vzdálených stanovisek (nutná kontrola třetím rajonem!)

Veškeré délky se měřily latí nebo řetězcem, v každém případě vodorovné.
Poněkud jiným způsobem byl zaměřován intravilán obcí. Zpravidla byl po obvodě veden polygonový pořad, který se uzavřel a vyrovanal, z něho se zaměřily důležité lomové body na obvodu intravilánu, příp. i některé význačné body uvnitř měřené trati.
Ostatní body se pak určily bud' ortogonální metodou ze sítě záměrných přímek, nebo křížovými měrami. Důležité je, že přesně se měřily pouze obytné budovy a zděné stáje, ostatní hospodářské budovy se převážně určily pouhým odkrokováním.

Pokud byla měřena venkovská stavení s markantním přesahem střechy, pak geometrickým určením bylo zaměření průmětu střešního pláště. Tuto skutečnost ale nelze paušalizovat a neplatí zcela obecně na území našeho státu. Jsou oblasti, kde ověřením kontrolními oměrnými zjistíme zaměření budovy i s přesahem střešního pláště, jinde zas toto nezjistíme. V určité době, nám bohužel neznámé, se od uvedeného způsobu upustilo a zaměřoval se běžně průnik zdiva se zemí. Ani v polních náčrtcích není naznačeno, je-li budova měřena průnikem zdiva nebo průmětem střechy.

Zvláštní pozornost byla věnována zaměření obecní hranice, jež odpovídala zpravidla hranici katastrální a proto se určovala samostatně pro každou obec. Při tvorbě katastrální mapy sousední obce, musely být bezpodmínečně měřeny stejné vykolíkované body a zákres v mapě byl následně kontrolován tak, aby byl vyloučen omyl v určení polohy.

Povinností geometra bylo zjištění nesouladů polohopisné kresby na styku sekčních listů, které se provádělo pomocí průsvitného plátna. Nesoulady do 2 sáhů bylo možné opravit přímo posunem kresby a při větších nesouladem bylo nutné provést kontrolu v terénu a hranici opakovaně zaměřit.
Po dokončeném podrobném měření následovala revize v terénu za účasti zástupců obce a majitelů pozemků a porovnávaly se výsledky měření se skutečností, pokud se týká průběhu hranic, jména majitele a druhu pozemku.

Vše se porovnávalo podle tzv. indikačního náčrtku (skicy), což byla vlastně kopie sekčního listu katastrální mapy, rozřezaná na čtvrtiny a podlepená tuhým papírem. Náčrtky byly zpracovány stejnou formou, jako definitivní mapy, včetně barevného provedení, značek a popisu. Tato revize by se dala přirovnat k dnešnímu řízení o námitkách.

Navazovala fáze číslování parcel, které mělo začínat v místní trati, pak v extravilánu a číslování se uzavíralo veřejnými cestami, silnicemi, návsí, potoky spod.

Pokud se týká číslování, liší se jeho způsob podle doby vyhotovení mapy. Podle Instrukce z roku 1824 se číslovaly parcely pozemkové a parcely stavební samostatně (dvě číselné řady) přičemž stavební parcely se značily černě a pozemkové parcely červeně. Podle Instrukce z roku 1865 se parcely číslují v jedné číselné řadě a v mapě se čísla vykreslují černě.

Polní práce končily prakticky tímto číslováním a následovala revize katastrálními inspektory. Ti prověřili celý cyklus měření počínaje kolíkováním, konče kontrolou stavu přístrojů a ostatních měřických pomůcek. Předmětem kontroly byla i náležitá stabilizace trigonometrických bodů.

Namátkou byly vybrány některé dobře identifikovatelné lomové body hranic pozemků a změřily se mezi nimi délky v terénu a porovnaly se s délkami odměřenými z mapy. Pro posouzení kvality měření sloužila mezní odchylka D S mezi odměřenou délkou na mapě a délkou přímo měřenou v terénu.

δS = S/200

Pokud vše odpovídalo požadavkům instrukce, započalo se s kancelářskými pracemi. Mezi ně patřil výpočet výměr parcel, tratí a obce, dále vyhotovení parcelního protokolu a ostatních částí písemného operátu katastru. Výměry parcel se zjišťovaly nitkovým planimetrem a určení se provedlo dvakrát nezávisle dvěma geometry. Při zcela pokresleném listu mapy byla prováděna kontrola na výměru celého listu.
Závěrečná etapa náležela definitivnímu dohotovení originálu katastrální mapy, tzn. jejích sekčních listů.

Kresba se vyrýsovala jemně, ostře tuší a list se opatrně přegumoval. Vybarvily se lemovky obecních hranic, budovy, železnice, potoky, rybníky a cesty. Ostatní druhy pozemků se označily smluvenými značkami a parcely se označily parcelními čísly v souladu s indikačním náčrtkem.

I velmi stručně podaný přehled o tvorbě katastrální mapy pro potřeby stabilního katastru, podaný v této podkapitole podává obraz o tom, jak technicky a právně (především z hlediska fiskálního práva) důležité dílo tehdy vzniklo a kolik tvrdé práce se muselo věnovat, aby toto dílo bylo vyhotoveno pro celé bývalé rakouské mocnářství, jehož součástí v té době byly i naše historické země.

V úvodní části kapitoly o stabilním katastru je zmínka, že jedním z požadavků císařského patentu byla i tzv. evidence katastru tj. udržování stabilního katastru v souladu se skutečností. Pro tuto činnost byl dokonce vydán v roce 1833 návod pro udržování stabilního katastru v evidenci zrušený až v roce 1883 vydáním zákona č.83/1883 ř.z., o evidenci katastru daně pozemkové (tzv. evidenční zákon).

Bohužel tento původně zamýšlený způsob udržování operátu v souladu se skutečností měl efekt pouze okrajový. Prováděly se totiž pouze písemné záznamy změn majitelů pozemků v denníku změn, jež byly ku konci roku přenášeny do hlavní knihy držebnosti. Takto bylo možno pro příští daňové období stanovit odpovídající výšku poplatku.

Nedostatkem, z našeho pohledu však významným, byla okolnost, že do katastrálních map se změny nezakreslovaly a to ani při dělení pozemků a ani se neuvažovaly změny v druhu pozemku. Proto se údaje katastru stále více a více lišily od reálného stavu a postupně přestávaly plnit svou původní úlohu tj. být spravedlivým a přesnýmpodkladem pro stanovení daňové povinnosti na základě skutečně drženého nemovitého majetku.

Skok na začátek