2. E-Learning
2.1. Jak vznikl E-Learning
E-learning má své kořeny v distančním vzdělávání (DiV) [1],[2].
Distanční vzdělávání je specifická multimediální forma řízeného samostudia,
která je vhodná pro průběžné vzdělávání dospělých. Potřeba DiV vychází z nároků informační společnosti požadující,
aby se lidé průběžně vzdělávali. Učení se tak, více než kdy předtím, stává klíčem k úspěchu.
Rychlý vývoj však způsobuje, že klasická podoba vzdělávání přestává být efektivní.
Proto společnost hledá nové, netradiční a mnohem efektivnější formy vzdělávání.
Příležitostí pro účinnou realizaci celoživotního vzdělávání je využití informačních a komunikačních technologií (ICT).
Na rozdíl od prezenční formy studia jsou účastníci distančního studia od sebe odděleni (v čase, v prostoru).
Průběh studia koordinuje příslušná vzdělávací instituce a učivo je předáváno prostřednictvím rozmanitých multimediálních prostředků.
Úspěšná realizace DiV vyžaduje vybudování komplexního systému podpory studia, který stojí na čtyřech základních pilířích:
· organizace studia
· studijní materiály
· tutor1)
· osobní kontakt mezi tutorem a studentem
Ve všech těchto aspektech musí být promyšleně uplatňován princip multimediality.
Využití ICT přispívá ke zkvalitnění organizace studia, ke zvýšení hodnoty vzdělávacího procesu a usnadňuje dosahování pedagogických cílů.
2.2. Historie distančního vzdělávání
U vzniku distančního vzdělávání stála snaha o výuku těsnopisu.
Vše započalo v roce 1837, kdy Angličan Isaac Pitman zahájil výuku těsnopisu formou korespondenčních kurzů rozesílaných poštou.
Sestrojení prvního bezdrátového telegrafu (1895) pak odstartovalo vývoj elektronického vzdělávání.
Následoval vynález elektroniky a televize, čímž byl přenos informací rozšířen o vizuální složku.
V 80.letech 20.století probíhá výuka již za pomocí počítače. Bylo dosaženo maxima po stránce multimediální.
Po stránce komunikace a přístupu k informacím jsme dosáhli vrcholu vybudováním celosvětové sítě.
Pojem e-learning se objevuje až od roku 1999. V tomto roce začaly vznikat na internetu vzdělávací portály nabízející nové typy zázemí v oblasti vzdělávání.
Ve vývoji DiV můžeme rozlišit tři generace distančního vzdělávání:
· I.generace - korespondenční kurzy
· II.generace - DiV + audio, video a PC technologie
· III.generace - DiV + síť (internet, intranet)
Síť je "všudypřítomné médium", které usnadňuje zejména navázání kontaktů a čerpání informací z alternativních zdrojů a navzájem propojuje klíčové účastníky DiV.
Přítomnost sítě umožňuje studujícím pružně komunikovat nejen se svým tutorem, ale i ostatními distančními studujícími.
Studující již není odkázán jen na odborné materiály poskytnuté vzdělávací institucí.
E-learning je pouze podpora vzdělávacího procesu spojená s moderními informačními a komunikačními technologiemi,
jejichž aplikace má vést ke zkvalitnění vzdělávání.
V oblasti elektronického vzdělávání se můžeme setkat s pojmy jako jsou: vzdělávání podporované technologiemi (TBL),
vzdělávání podporované počítači (CBT), vzdělávání podporované webovými technologiemi (WBT) a on-line vzdělávání (OL) (podrobněji vysvětleno v kapitole 2.3.).
Ačkoliv e-learning představuje především podporu distančního vzdělávání, nalézá také efektivní uplatnění jako doplněk prezenční formy výuky.
Takovémuto smíšenému způsobu vzdělávání říkáme "blended learning".
Dle využití ICT dělíme e-learning na off-line výuku (tj. počítač nemusí být napojen na síť) a on-line výuku (vyžaduje zapojení počítače do sítě).
Dnes již považujeme připojení na síť za nezbytné a pod pojmem e-learning si představujeme pouze on-line formu výuky.
Tu podle způsobu připojení a možnosti komunikace rozdělujeme na formu asynchronní
(komunikace mezi účastníky probíhá v rozdílném čase) a synchronní (komunikace mezi účastníky se uskutečňuje v reálném čase).
Stejně jako každý prostředek i e-learning má své silné a slabé stránky. Mezi výhody lze zařadit především vyšší efektivnost výuky,
nižší finanční náklady a časovou nezávislost. Hlavními nevýhodami jsou vysoká náročnost na tvorbu kurzů a závislost na funkčnosti ICT.
Aby takto náročně vytvořené kurzy byly kompatibilní s různými systémy pro řízení výuky, musí být tvořeny v souladu s danými standardy (např. SCORM).
2.3. Tři úrovně elektronického vzdělávání:
CBT (Computer-Based Training) neboli "vzdělávání za podpory počítačů" je první úrovní vzdělávání.
Většinou je tato forma považována pouze za off-line vzdělávání. Veškeré programy a kurzy jsou distribuovány na datových nosičích
(např. disketa, CD, DVD). Další uvedené úrovně sice již budou vyžadovat připojení k internetu, ale přesto se bude stále jednat o využívání počítačů (ikdyž již připojených k síti),
tudíž i tyto následující úrovně budou spadat pod úroveň první.
WBT (Web-Baset Training) - Druhá úroveň elektronického vzdělávání je založena na podpoře webu.
Jde o vzdělávání pomocí webových technologií. Jedná se již o on-line formu, programy a kurzy jsou distribuovány přes internet a intranet.
Toto připojení je, kromě distribuce kurzů, důležité především pro navázání komunikace mezi studentem a tutorem a mezi studenty navzájem, a to jak synchronně (např. chat), tak asynchronně (např. e-mail).
Výhodou kurzů podporovaných webovými technologiemi je možnost okamžité aktualizace informací. D
alší nespornou výhodou WBT oproti CBT bez připojení na síť je skutečnost, že aktualizace informací, které jsou součástí nějakého modulu v kurzu, může být provedena téměř okamžitě a bez jakýchkoliv nově vzniklých finančních nákladů.
Při aktualizaci dat v kurzech vedených formou CBT bez připojení k síti je potřeba provést redistribuci nosičů, na kterých je kurz distribuován,
a to stojí jak peníze, tak i čas. I přes nesporné výhody WBT je i tento stále jen způsob využívání počítačů při vzdělávání (i když již v mnohem rozšířenější formě).
LMS (Learning Management Systém) - tzv. systém pro řízení výuky, v současné době nejdokonalejší úroveň elektronického vzdělávání.
Studující k takto řízeným kurzům přistupují stejně jako při WBT. Podstatný rozdíl je zde v podpoře především pro tutory, vývojáře a autory.
I elektronické vzdělávání na bázi LMS je způsob vzdělávání využívající počítače, a tudíž i tento způsob řízení výuky spadá pod CBT.
Můžeme říci, že řízení výuky přes LMS je vlastně v dnešní době nejvyšší forma WBT, neboť všichni účastníci do tohoto systému vstupují přes internetový prohlížeč.
2.4. Základní charakteristika a funkce LMS
Zkratka LMS pochází z anglického názvu Learning Management Systém, což česky znamená Systém pro řízení výuky.
Jedná se o speciální software instalovaný na serveru poskytující mnohostrannou podporu výuky. Je to soubor nástrojů, které umožňují tvorbu, správu a užívání kurzů v elektronickém prostředí.
Tyto kurzy jsou rozšiřovány prostřednictvím internetu nebo intranetu, takže je možné do nich odkudkoliv vstoupit pomocí běžného internetového prohlížeče.
Kromě nástrojů pro tvorbu, správu a distribuci kurzů obsahuje LMS nástroje pro komunikaci, a to jak pro komunikaci mezi studujícími a tutorem, tak pro komunikaci mezi studenty navzájem. Dalším důležitým znakem LMS jsou nástroje pro hodnocení studijních výsledků a zpětnou vazbu.
Kromě systémů LMS existují ještě systémy LCMS (Learning Content Management System), které mají na starosti obsahové stránky kurzů.
Jelikož systémy LMS jsou stále dost nákladné a pro vzdělávací instituce poměrně velkou investicí.
Je potřeba při výběru LMS zvolit co nejlepší strategii, aby vybraný systém splňoval požadovaná kritéria úměrně k ceně.
Základní kritéria, která by měl LMS splňovat:
· rozhranní umožňující vytvářet a prezentovat kurz
· soubor výukových nástrojů, které usnadňují samostudium, komunikaci a spolupráci
· soubor administrativních nástrojů, které pomáhají realizačnímu týmu a tutorům v procesu správy, vedení a zlepšování kurzu
· příznivá cena (úměrně ke kvalitě, možnostem a servisu)
2.5. E-learning na akademické půdě
Rozvoj e-learningu kráčí ruku v ruce s rozvojem informačních a komunikačních technologií.
Managementy škol i pedagogická veřejnost si stále silněji uvědomují, jaké příležitosti se díky novým technologiím otevírají.
Již v 90.letech minulého století začaly české vysoké školy, za podpory státu, budovat nezbytnou technickou a technologickou infrastrukturu - počítačové sítě, připojené na internet.
Jako první vybudovalo svou síť České vysoké učení technické v Praze již v roce 1990. Fenomén e-learningu v rámci pedagogického procesu začíná působit o pár let později, současně s rozvojem distanční formy vzdělávání.
E-learning je od roku 1999 podporován Národním centrem distančního vzdělávání v Praze [13].
Hlavní důraz je přitom kladen právě na profesní rozvoj pedagogů v této oblasti. Za podpory programu Phare byl realizován distanční kurz LOLA (Learning about Open Learning) s e-learningovou podporou.
Cílem kurzu bylo ukázat, co mohou nebo naopak nemohou pedagogové očekávat od vzdělávacích platforem pro e-learning.
Zavádění e-learningu na půdu vysokých škol je výrazně podporováno Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR (MŠMT) [12], respektive státem.
Kromě morální podpory a ocenění se školám dostává zajímavá finanční podpora prostřednictvím podpůrných programů.
Právě v těchto měsících vyhlásilo MŠMT ČR témata tzv. rozvojových programů na rok 2005.
Tyto programy jsou zaměřeny na rozvoj informačních a komunikačních technologií podporujících akreditované studijní programy a tvorbu multimediálních vzdělávacích pomůcek.
Dále MŠMT ČR podpoří projekty zaměřené na další vzdělávání akademických pracovníků v oblasti informačních technologií a moderních výukových postupů.
V rámci podpory rozvoje struktury je preferováno rozšíření nabídky akreditovaných studijních programů v kombinované a distanční formě.
Ruku v ruce s finanční podporou ministerstvo deklaruje také konkrétní požadavky na charakter distančního, respektive kombinovaného studia.
V těchto studijních programech musí být jednoznačně popsán způsob výuky v distanční části, včetně začlenění e-learningu.
Nezbytně nutné je zajištění možnosti komunikace studenta s vyučujícím přes internet. Informačních a komunikačních technologií má být využíváno také pro distribuci studijní literatury a zejména pro zkvalitňování jejich pedagogické úrovně, vlivem multimediálních prvků.
Vysoké školy se v tomto ohledu vyrovnávají s náročným úkolem.
Zavedení e-learningu vyžaduje nejen značné finanční investice do technologií a technického vybavení, ale je nezbytné provést kvalitní odbornou přípravu akademických pracovníků a připravit takové motivační nástroje, které přesvědčí o atraktivitě e-learningu.
Školy využívající e-learning v ČR:
· Univerzita Karlova v Praze
· Univerzita Hradec Králové
· Virtuální univerzita VIRTUNIV
· Univerzita Palackého v Olomouci