Interpolace vrstevnic je úloha, při které se interpolují (vyhotovují) vrstevnice v daném území na základě znalosti polohy a výšky podrobných bodů terénu.

Pro zpracování úlohy je k dispozici předloha v měřítku 1 : 10 000, která obsahuje dvě části:

• náčrt výškopisného měření
• zobrazení zaměřených bodů s uvedenou výškou

Náčrt výškopisného měření obsahuje polohu a čísla podrobných bodů, čáry terénní kostry a horizontálky.

Zobrazení zaměřených bodů obsahuje polohu podrobných bodů a jejich nadmořskou výšku. Před interpolací vrstevnic je nutno překreslit z náčrtu výškopisného měření do tohoto podkladu čáry terénní kostry. Poté lze v této části předlohy přistoupit k vlastní morfologické interpolaci vrstevnic se základním intervalem 2 metry. Vzhledem k postupnému hledání optimálního průběhu vrstevnic je nutno provádět prvotní zákres vrstevnic tužkou.

Pro správné vypracování této úlohy je vhodné se předem seznámit s následujícími informacemi.

Vrstevnice je čára, která spojuje body se známou, konstantní (obvykle zaokrouhlenou) nadmořskou výškou.

Základní interval vrstevnic je výškový rozdíl mezi sousedními vrstevnicemi. Pro mapy středního měřítka je určen hodnotou M/5000, kde M je měřítkové číslo mapy (např. pro měřítko 1 : 10 000 je interval vrstevnic 2 m).

Hřbetnice jsou čáry na styku dvou přilehlých svahů téhož hřbetu nebo hřebene. Spojují relativně nejvyšší body vypuklé terénní plochy. V náčrtu jsou vyznačeny čárkovanou čarou s dlouhými čarami.

Údolnice jsou čáry ve směru spádu, spojující body v nejnižších místech údolí. Určují směr vodního toku, mají vždy menší spád než přilehlé svahy. V náčrtu jsou vyznačeny čárkovanou čarou s krátkými čarami.

Horizontálky spojují body se stejnou nadmořskou výškou. Na rozdíl od vrstevnic nemají tedy horizontálky známou (zaokrouhlenou) hodnotu nadmořské výšky. Používají se v náčrtu pro naznačení průběhu terénu (tvaru vrstevnic) v místech hřbetnic, údolnic, kup a sedel.

Podrobné body jsou zaměřeny na vhodných místech tak, aby co nejlépe vystihly průběh terénu. Umísťují se na čáry terénní kostry (kosterní čáry), tj. na hřbetnice a údolnice, dále na vrcholy kopců, sedel a nejnižší místa údolí.

Lineární a morfologická interpolace

Podle měřítka mapy se pro interpolaci vrstevnic používá buď lineární nebo morfologická (pohledová, nelineární) interpolace.

Pro velká měřítka (zpravidla 1 : 500 a 1 : 1 000) se pro zobrazení topografie terénní plochy obvykle používá interpolace lineární.

Pro menší měřítka (1 : 5 000 nebo 1 : 10 000, příp. menší) se redukuje počet zaměřených bodů a využívá se zákonitostí terénních tvarů k aplikaci interpolace morfologické.

Lineární interpolace předpokládá, že spád terénu je mezi podrobnými body, mezi nimiž se provádí interpolace, konstantní. Lineární interpolaci lze tedy poměrně snadno provádět mechanicky, případně automaticky.

Morfologická interpolace naproti tomu předpokládá plynulou změnu spádu terénu mezi podrobnými body. Pro její aplikaci nelze tedy použít jednoduchý a přitom exaktní postup. Je nutno zohlednit skutečnost, že spád terénu je ve vrcholových a údolních partiích menší než na úbočích terénních svahů, proto u vrcholů a údolí bude rozestup vrstevnic větší, na úbočích menší.

Při morfologické interpolaci vrstevnic je nutno dbát na dodržování těchto zásad:

• průběh vrstevnic se vyhledává (interpoluje) ve směru spádnice, tj. nejčastěji mezi body ležícími na jednotlivých kosterních čarách (mezi body ležícími na jedné hřbetnici nebo jedné údolnici), nikdy mezi body ležícími na různých kosterních čarách, je nutné respektovat spád terénu a tomu odpovídající rozestup vrstevnic,
• tečna k vrstevnici musí svírat s čárou terénní kostry vždy pravý úhel,
• v rámci jednoho výškového intervalu vrstevnic (mezi sousedními vrstevnicemi) lze považovat průběh terénu za lineární i u map středních měřítek (i při morfologické interpolaci). Proto každý podrobný bod musí ležet polohově ve vzdálenostech od sousedních vrstevnic odpovídajících úměrně rozdílům jejich výšek,
• v případě pravidelného plynulého terénu musí vrstevnice měnit svůj průběh spojitě a sousedící vrstevnice musí mít obdobnou křivost (obdobný zákres).